Nepřímý argument proti centrálně řízené Evropě

Tento příspěvek jsem se rozhodl napsat v době, kdy jsem sbíral podklady pro mou bakalářskou práci, ve které analyzuji využívání interaktivních tabulí ve vzdělávání. Procházel jsem základní i střední školy, debatoval se zástupci managementů i jednotlivými učiteli, navštívil město i obecní úřad. Vše proto, abych mimo jiné pochopil princip hospodaření škol, abych si udělal obrázek o jejich strategickém uvažování.

Byť je má práce zaměřená primárně na pedagogickou stránku, obsahem není nikterak složitá, musel jsem se a přiznávám, že vcelku rád, otřít také o problematiku financování škol, které na první pohled s mojí prací vůbec nesouvisí. Rozhodl jsem se mírně poodkrýt populistickou argumentaci vedení škol k masivním investicím do i-tabulí a jiného příslušenství, které se pohybují v řádu statisíců mnohdy miliónů korun a pochopit, kdo nebo co skutečně řídí hospodářskou politiku jednotlivých škol.

V této věci se naplnila má určitá skepse a obava. Mnohé školy se neřídí zdravým rozumem, svými skutečnými potřebami, ale nevědomky se nechávají ovlivňovat vnějšími vlivy. Nejvýraznějším je centralizovaný dotační systém Evropské unie, který sofistikovaně demotivuje školy efektivně hospodařit. V čem je problém? Unie dá k dispozici národním státům určitý obnos peněz, o jehož dílčí části pak školy vedou jakousi „soutěž“ prostřednictvím jimi podaných projektů. Ty řádně podané s tabulkově verifikovanými parametry lehce uspějí. Školy tak získají prostředky, které jsou dle svého projektu zavázané utratit, například za nákup interaktivních tabulí v hodnotě 1 mil. korun. Což by ale z vlastních rozpočtů mnohdy neudělaly, protože by pro své finance našli jiné efektivnější uplatnění. Unie vždy nehradí plnou částku, to znamená, že školy tyto projekty z velké části ve výsledku spolufinancují ze svého. Nabízí se tedy otázka, zda je financování těchto projektů ukázkou umného hospodaření nebo naopak ukázkovým mrhání unijními financemi, respektive námi vydělanými penězi, které skrze odevzdané daně putují prostřednictvím unie zpět například do těchto projektů.

Hovořil jsem s ředitelem jedné základní školy. Ptal jsem se jej, proč vynaložil přes milión korun za nákup interaktivních tabulí, co bylo záměrem investice. Odvětil, že se mimo jiné snaží přirozeně konkurovat školám, které tabule již často prostřednictvím unijních peněz nakoupily. Že zde existuje primárně konkurenční boj mezi školami v rovině materiální, kdy školy zápasí o nejmodernější a nejatraktivnější zařízení. O to, která škola je nejaktivnější a nejúspěšnější, co se získávání evropských dotací týče. Shodli jsme se, že konkrétní výsledky a kvalita vzdělávání hrají v získávání nových žáků až sekundární roli - alespoň na školách základních. Shodli jsme se, že hlavním viníkem je evropská intervence do fungování národních školských systémů, kdy unijní normy a perspektiva generalizovaně definují, jakým směrem se má evropské respektive dílčí národní školství vyvíjet, jak má vypadat kvalitní evropská škola a podobně. Zkrátka pokřivené pseudohumanitní socialistické vidění Evropy nám diktuje přímo i nepřímo, jak bude naše vzdělávání vypadat a rozhoduje, jakou bude či nebude mít úroveň.