Několik důvodů proč se bát globální vlády.

Tradičním zvykem úzkého intelektuálního proudu u nás i ve světě je předkládat prostřednictvím médií účelovou argumentaci ve prospěch záměru, nastolit celosvětovou vládu. Velmi dovedně každý den prostřednictvím médii tak tito intelektuálové masírují postoj společnosti k vlastním svobodám a právům, aby proces globální integrace byl přijat bez výrazných komplikací a zástupci lidu nastolený nový řád, mohl pak být sofistikovaně prohlašován za demokraticky zvolený. Jak z nadpisu článku vyplývá, nejsem příznivcem této ideje, a proto jsem se rozhodl oponovat tomuto volání po novém uspořádání světa sepsáním pár protiargumentů.

Není správné povyšovat jeden řád, jednu pravdu nad ostatní

Je možné, že bude fungovat jeden univerzální řád pro všechny civilizace na zemi? Globalisté tvrdí, že ano. Že existují řešení, jak věky trvající konflikt civilizací s úspěchem zvládnout. A že klíčovým nástrojem proto bude jedna globální očividně politicko-militantní uzda, jedno mocenské centrum, jedna celosvětová vláda.  Já se ale ptám, jakými argumenty a jakým jediným zdárným příkladem mohou globalisté předpoklad řádně fungujícího celosvětového vládnutí podepřít. Ptám se, protože argumentů proti máme průřezem nám známé historie lidstva skutečně velké množství. A pro konkrétní příklady nemusíme chodit zrovna daleko.

Na Sovětském svazu, který bychom mohli s trochou fantazie skutečně považovat za určitý model globálního vládnutí, můžeme zřetelně vidět, jak centralizované nadnárodní rozhodování v praxi na jednotlivé národy dopadalo, a jak taky tento řád díky tomu dopadl. Vzpomeňme si na všechny ty tragické, nekončící separatistické konflikty v Čečeňsku, Ingušsku nebo například v Dagestánu. Vzpomeňme i na naši vlastní byť nenásilnou snahu, vymanit se z vlivu nadnárodního společenského řádu. Vždyť přece každý národ a kultura, mající originální pohled na svět, si chce přirozeně žít podle vlastních hodnot a pravidel, podle vlastního řádu. Musíme si znova připomínat všechny oběti, které jsme museli spolu s ostatními národy opakovaně a nedobrovolně přinášet, aby umělá říše s jednou centrální mocenskou silou mohla zdárně fungovat? Copak ty útrapy a nesvobody chceme prožívat znovu? Copak máme nějaké skutečné záruky, že tentokráte by byl podobný nadnárodní či nadkontinentální řád jiný než kterýkoli jiný nám známy z minulosti?

Naše svobody jsou mnohem cennější než naivní multikulturní utopie

Kdyby se nakonec opravdu podařila uskutečnit idea globalistů, vytvořilo se jedno nadnárodního mocenského centrum pro celou planetu a úzká skupina oligarchů se dostala k moci, jaká opatření by se musela zavést, aby se nový společenský řád nerozpadl? Na tuto klíčovou otázku existuje jedna alarmující, ale jasná odpověď. Klíčem k uchování moci vždy byla a bude kontrola společnosti, která se prováděla regulací různých práv a svobod.

Velmi výstražné jsou v tomto kontextu výroky nejvlivnějších politických představitelů, které novinář Adam B. Bartoš bystře zaznamenal a otiskl ve svém článku pro Newsletter CEPu (Centra pro ekonomiku a politku). Dovolím si jej citovat:

„Evropský „prezident“ Herman van Rompuy v listopadovém projevu k 21. výročí pádu berlínské zdi vyhlásil konec národních států a euroskepticismus označil za nové nebezpečí a jeho představitele za nepřátele. Americký prezident Barack Obama jen o pár dní později v projevu v indické Bombaji nazval zase nepřáteli ty, kteří nepodporují globalizaci a otevřenou jednotnou světovou ekonomiku.“

Nemusíme být příliš bystří, abychom si uvědomili, co pro svobodu a právo tyto výroky znamenají. V okamžiku, kdy vrcholní představitelé demokratické moci označili názory svých ideových oponentů za nepřátelské, znásilnili tím princip demokracie a zneuctili odkaz svobody, který se zavázali přijetím své funkce střežit. Přestali tak reprezentovat svobodnou společnost a otevřeně se vykreslili jako propagátoři nedemokratického systému tzv. Nového světového řádu.

Je alarmující, když podobní utopističtí globalisté u nás (například Václav Havel, Švejnar nebo kníže Schwarzenberg) volají po zakládání různých mezinárodních think-tanků s argumenty, že skupina vybraných intelektuálů může společnost a demokracii formovat daleko lepším způsobem, než jakým se nyní formuje sama, že společnost vždy potřebuje určitou pomocnou ruku (vybrané) inteligence, aby kráčela tím „správným“ směrem.

Bylo by určitě velmi neprozíravé, si myslet, že záměrem těchto think-tanků je pouhé distribuování myšlenek na náš filozofický trh. Jak víme, tyto skupiny sdružují intelektuály pouze s jedním „nezávadným“ světonázorem. Tedy žádný trh rozdílných myšlenek či idejí, ale sofistikované jednosměrné ovlivňování společnosti. To je hlavní úloha globalisty zřizovaných think-tanků. Informovat o východiscích, řešeních, které korespondují hlavně s jejich vidinou vytvoření nového uspořádání globální společnosti.

Bez svobody nebude pokrok, ale bída

Teď si mnoho z vás řekne: Proč ten kluk plete pojmy svoboda a pokrok dohromady? Co to má spolu společného? No a svou odpovědí zřejmě nepotěším ty Keynesiánisty a ostatní levicové utopisty, které jsem zatím proti sobě nikterak kritikou globalizace nepopudil.

Svoboda a volná soutěž totiž nejen podle mě mezi ekonomikami jednotlivých zemí, korporacemi, společnostmi i mezi jednotlivými lidmi vytváří mimo jiné zdravou rivalitu s přirozenou motivací, která je hnacím motorem nových zkušeností, poznatků, objevů a vůbec vždy byla předpokladem veškerého lidského pokroku. Jen možnost svobodné seberealizace a úspěchu vede k efektivnímu rozvoji lidského poznání.

Opět, podíváme-li se na příklad do minulosti, na fungování nesvobodné a přeregulované socialistické společnosti a porovnáme ji se stavem té západní se „svobodným“ trhem, tak vidíme nepopíratelné vazby mezi pokrokem a mírou individuální i společenské svobody.

Globalisté však technologický vývoj prostřednictvím svobodného trhu nepovažují za vhodné řešení problémů, jako jsou nedostatek potravin, přelidnění, nízká úroveň kvality života nebo například přeindustrializované životní prostředí. Myslím si, že tyto zainteresované elity účelově výsledky svobodného trhu zpochybňují, i přes jim jasnou skutečnost, že přináší uspokojivá řešení a výsledky. Činí to z jednoho prostého důvodu. Svobodný trh nepotřebuje nad sebou skupinu intelektuálních nadlidí, kteří by každý krok, každý obchod, každou změnu regulovali a hodnotili jako (pro ně/pro jejich moc) správnou nebo nesprávnou.

V okamžiku, kdy trh, směr i rozsah pokroku řídí potřeba lidí tedy nabídka a poptávka, neexistuje prostor pro uchvatitele absolutní moci. Ovšem právě proto cílem moci chtivých utopistů, což dnes vidíme v EU i USA, je přetransformování svobodné tržní společnosti na společnost globálně-socialistickou. Výsledkem pak bude, že skupina neosionistických bankéřů, podnikatelů, politiků a vlivných osobností, bude mít možnost zrealizovat své specifické představy o fungování a kontrole společnosti.  Jejich cesta k absolutní centralizované vládě nad lidskou civilizaci bude víc než otevřená.

Tito oligarchové mají velmi specifické a nepřirozené představy o podobě a fungování společnosti, proto k řešení přelidnění, nedostatku potravy a přeindustrializovaní prostředí vzývají druhořadé teorie a postupy, které neohrozí jejích mocenské pozice a záměry. Proto jsou pro ně teoretické závěry Keynese a Malthuse nejvhodnějším východiskem pro řešení ekonomicko-existenčních problémů lidstva. Jsou to totiž teorie předpokládající nedemokratické centrální řízení, které jim nijak na rozdíl od svobodného trhu neútočí na jejich mocenskou strukturu a autoritu. Ovšem pro společnost samotnou to nejvhodnější řešení problémů ani z daleka není.